Skleník a Lampa bylY nevyslovitelně (nevyslovitelně je taky dost nevyslovitelný xD) potěšenY, že Tě vidělY a už se víc jak táááááákle těší až zas příště pojedeš - stačí třeba do Brna ;) <3<3<3 =**** nz, nz, nz, děkujeme mY :))) Víc hvězdiček lepší než míň a to žrádlo závidím ****** -> hvězdy xD Ještě, že do Bukovinky odjelY - Terhä s rodičema, malej Pepa a hlavně ŽRÁÁÁDLO !!!
// něčí blog, 2007
Jsme generace mezi dvaceti a pětadvaceti, internetová generace dospívající v nultých letech. Skoro s jistotou měl každý z nás blog; blog byl Facebook minulé dekády. Narozdíl od (většinou) chytrých dospělých lidí, kteří na své blogy psali o politice a umění a technologiích - dělají to pořád - byl pro nás blog něco jako deník. Internet byl anonymnější; nikdo až na pár kamarádů většinou nevěděl, kdo vlastně co píše; blog byla psychoterapie pro adolescenci, emoční ventil, za který jsme se v jistém věku začali stydět a poslali ho na digitální pohřebiště.
A v květnu pozorujeme, jak pro někoho vybuchují barvy / na obloze, která by měla být naše, ale nikdy nebude
// "juvenilie"
Internetový diskurs (jestli se to tak dá nazvat) - v té dospělé formě, ne v podobě videí na youtube pro ty, kterým je teď jako tehdy nám - dnes formuje ta přechozí generace, dvacet pět, spíš třicet plus. Jejich zkušenost je odlišná od té naší, asi je to dáno tím, kdy se na internetu ocitli oni a kdy my [byť je to to možná diagnóza věku nebo generace, z pocitu, že všechno, co děláš, už někdo udělal, všechno, co vidíš, už někdo viděl, na všechno, nač sáhneš, už sáhlo mnoho rukou]; každopádně ten jejich je jiný. Terapeutickou funkci (sebenaivnější) komunikace bez druhých plánů nahrazuje postmoderní sebevyjádření; definujícími znaky jsou ironie a nihilismus. Rezonuje to všude: Prigl hlasy prodavačů Babiše říká, že autenticita neexistuje a jediný důvod nespáchat sebevraždu je, že jiní umřou první; všichni se nakonec se vším smíří, konstatují Čokovoko s cynickou samozřejmostí; i marketingový poutník Ladislav Zibura nakonec obaluje svou moudrost do pomrkávající sebeironie.
a čára života je každý den menší a menší / teď už si nedovolí chovat se tak nedospěle
// Dominik Zezula, bohemista
Doba relativizace skončí, ale ještě předtím nás nejspíš stihne dovést k neurózám: kolik lidí nás doopravdy zná? je možná otravně omletá otázka, kterou si všichni kladou od doby, kdy vyšli ven z jeskyně, ale dnes, v době, kdy nás nezná nikdo včetně nás samotných ani trochu, je důležitější než kdy dřív. V tomhle kontextu je zvláštní v okolí pozorovat proces vyrovnání se se sebou, který podle všeho probíhá zrovna v našem věku, předtím, než se smíříme. Jsou lidé, u kterých se náznak skutečnosti objeví až v melancholické alkoholové konstelaci kolem druhé ráno, nebo (v duchu doby) za srovnatelného času a rozpoložení v internetových konverzacích. A i to málo z nás, kteří s blogy z nultých let nepřestali, si je povýšili na literaturu, Utrpení mladého Werthera v tekuté modernitě; jsme tragickými hrdiny vlastních emocí; ale proces je tak jako tak bezvýsledný: tvář, kterou nastavujeme jiným, proti tváři, kterou nastavujeme sami sobě.
Poobede hovorím milému doslova o jablkách a hruškách, keď spoza rohu vychádza pán so smutnými očami a nevidí nás, napriek tomu že nás delia centrimetre a sme jedniní obchadzajúci sa. Som žltá a mám mastné vlasy, som smutná a o pár hodín neskôr plačem.•
// něčí blog, 2015